Krátký výkřik do tmy

Nebudu opět psát, že nestíhám, to není nic nového. Nechci ani psát o tom, jak se mi všechno hroutí pod rukama. Snažím se zůstat nad věcí i přesto, že mi milovaný notebook sám od sebe smazal stovky stran mých geniálně napsaných povídek, pseudo úvah a všemožných výplodů. Snažím se nerozbrečet kvůli několika promarněným dnům zbytečné práce. Snažím se nezabít...

Není Murakami jako Murakami

     Při zmínce o spisovateli jménem Murakami se většině z vás nejspíš vybaví autor románů Norské dřevo, Kafka na pobřeží a nejnovějšího počinu 1Q84. Tentokrát ale nebude řeč jen o Harukim.  

    Japonský spisovatel a režisér Rjú Murakami má na kontě několik desítek románů a povídek, a i přesto, že u nás zatím kvůli malému množství přeložených knih nedosahuje takových úspěchů jako jeho kolega Haruki, v Japonsku jsou oba autoři ceněni víceméně stejně. 

    Příjmení však není to jediné, co tyto dva spojuje. Jak Haruki, tak Rjú jsou ovlivněni západní kulturou, která se zásadně promítá do jejich děl a tvoří tak pro čtenáře atraktivní prostředí japonských tradic smíšené s atmosférou západu.

Mé studijní alter ego

Jsem trapná a tento týden i absolutně neschopná napsat aspoň jeden normální článek (a přitom mám toho tolik na srdci). Dokonce nemám po ruce ani fotky, které by stály za zveřejnění, protože objednaný foťák má přijít až příští týden. Aspoň mě dnes potěšil balíček, ze kterého se vyklubal Slovník severských spisovatelů. Už má vyhrazené čestné místo na mém stole, stejně jako učebnice češtiny, finštiny a kupa sešitů s poznámkami. Teď ještě někde sehnat knihu o dějinách Skandinávie, popřípadě něco o Finsku, a budu šťastný člověk (pak už se jen dokopat k samotnému učení). Aby toho nebylo málo, závratnou rychlostí se mi prodlužuje seznam knih, které si chci přečíst, ale NENÍ NA TO SAKRA ČAS! Momentálně mám rozečtenou Katyni od Kohouta a 1Q84 od Murakamiho (mimochodem, obě knihy jsou úžasné), a už na mě ze seznamu pomrkává můj milovaný Kerouac. Uaaaa, kniiiiiik, fiiiiii, fuuuu, grrrrrr (každý si vyberte citoslovce, jaké chcete).

Nechte mě spát!

Nikdy jsem nebyla fanouškem brzkého vstávání, ale v poslední době se ze mě stává přímo zarytý odpůrce všech ranních aktivit, které vyžadují jiné prostředí než vyhřátou postel. A chodit do školy na sedmou? Proboha, kdo to vymyslel?! Bydlím cca 25 minut pěšky od školy, a i tak mě vstávání o hodinu dřív psychicky i fyzicky ničí (smekám před lidmi, kteří denně dojíždí autobusem, nedejbože vlakem). Navíc mám tendenci zaspávat, chodit všude pozdě a nestíhat, což se následně snažím vykompenzovat ultra rychlým sprintem-směr škola. Není divu, že se pravidelně řítím do třídy celá zpocená, udýchaná, rozcuchaná, rozteklá a se skvělou náladou, kterou mi posléze ještě vylepší písemka z matematiky. A je zaděláno na skvělý den...
 
P.S. Aby tu nebylo jen samé stěžování, přidávám jednu starší fotku, která na mě vybafla ze složky z Instagramu (proto ta dechberoucí kvalita).

ÜBerlin

Skupina  R.E.M. není zrovna můj šálek čaje, ale tahle písnička mi z nějakého důvodu utkvěla v hlavě. A zdaleka to není jen kvůli Aaronovi v teplákách, jehož "taneční" kreace mě při prvním zhlédnuti videoklipu dokonale pobavily (představte si, že někoho takového potkáte na ulici). Inu, přesvědčte se sami...

Deníčkový

 Po delší době nastává jisté časové vytížení, které si ale dokonale užívám. Přicházejí dny, kdy mám chuť psát, kreslit, fotit, hrát na kytaru, jednoduše řečeno tvořit (a snad něco vytvořit). Mám energie na rozdávání a ráda bych toho využila a vyplýtvala ji na něco užitečnějšího než na celodenní civění do monitoru. Navíc mě posledních pár dnů neopouští dobrá nálada, což je u depresivního jedince, jako jsem já, skoro zázrak. A mám další důvod k radosti, protože pokud se mi poštěstí přesvědčit mamku ( a světe div se, ono je to na dobré cestě), tak se nejspíš konečně dočkám nového foťáku. To znamená kvantum nezajímavých a nepovedených fotek z mého života (i přesto zachovejme klid, čistě foto-blog se z tohoto blogu nestane). Dále mám rozpracovanou rozsáhlejší povídku o schizofrenické prostitutce, kterou tady jednoho dne možná začnu postupně zveřejňovat. Taky jsem se vrátila ke kreslení, momentálně dodělávám Marilyn Monroe a vztekám se, protože většina tužek z domu pravděpodobně emigrovala. To ovšem neznamená, že na blog kašlu, právě naopak, kromě výše zmíněného mám v plánu psát i dojmy z přečtených knížek, snad i zhlédnutých filmů. Teď mi ale nezbývá než se rozloučit a zaběhnout do nejbližšího papírnictví pro nové tužky.

Pár vzpomínkových z Paříže

Předem upozorňuji na mizernou kvalitu, protože fotit s mým stařičkým Canonem je opravdu zážitek. Z milionu fotek (ano, asijský turista je vedle mě amatér) vybírám namátkou jen pár.

Od sebe pryč a nakonec nikam

Tužku a papír, prosím. Už jen pro ten pocit, nechat pod svýma rukama obživnout příběh a promítnout do něj kus sebe. Aspoň na chvíli zapomenout na rutinu všedního dne a nechat se vtáhnout do jiného světa. Sžít se s postavami, pociťovat jejich přítomnost na každém kroku a nechat se vést. Těšit se z jejich radostí a tesknit z jejich smutku. V prostředí, kde jsou faleš a závist jen pojmem, o kterém už každý slyšel, ale na vlastní kůži nepocítil. Žít ve vlastní naivitě, snůšce blábolů a být na chvíli šťastná či otevřít oči a odepsat i poslední děvku naděje, která stále doufá? Srát na všechno. Utíkám do řádků plných oblin písma.

When I was a teenage whore...

Kinderwhore- z holčičky kurvou.

    Troufám si říct, že většina z vás toto slovo slyší (vidí) poprvé (pokud ovšem nejste skalními fanynkami skupiny Hole či Babes in Toyland). Jedná se o styl, který kombinuje ryze dívčí prvky s výrazným make-upem, za který by se nemusela stydět leckterá placená společnice. Ale začněme pěkně od počátku... 

Who knows...

Mám krizi. A v blízkosti 20 metrů se nenachází nikdo, s kým bych o tom chtěla promluvit, takže to píšu sem.

     Znáte takový ten pocit, kdy se vám do ničeho nechce, celý den byste nejraději jen prospali, abyste se vyhli nudné a vyčerpávající konverzaci s jinými? Sedíte a koukáte do prázdna, popřípadě hypnotizujete pavouka na stropě, zatímco se vám na stole kupí změť všemožných papírů, stohy učebnic a na monitoru počítače netrpělivě bliká prázdný dokument...
      Pomalu ale jistě se středoškolská léta blíží do finiše, maturita už klepe na dveře, a zatímco se většina studentů v téhle chvíli začíná intenzivně připravovat, já tradičně na všechno kašlu. Už pár týdnů se snažím dokopat k maturitním otázkám, ale bezúspěšně. A co hůř, začínám vážně pochybovat o své budoucnosti. Jít na vysokou, nebo nejít? A když jít, tak kam? Nejspíš se přihlásím o zápis do Guinessovy knihy rekordů jakožto Nejnerozhodnější bytost na světě... Abych byla upřímná, v tuhle chvíli docela i beru v potaz možnost vykašlat se na vysokou (aspoň prozatím), vyjet někam do ciziny a najít si tam práci. Na jednu stranu mě tahle představa neskutečně láká, na druhou stranu ale trochu děsí. Já, která jsem schopná se málem ztratit i  cestou ze školy, mám vycestovat a zkusit se postavit na vlastní nohy?! „Jenže pořád lepší, než tvrdnout ještě několik let v ČR, trávit čas nad učebnicemi a být finančně závislá na rodičích. Změna je život, přemýšlej o tom, Kateřino!“ „Když já nevím, ach jo...“