Deníčkový

 Po delší době nastává jisté časové vytížení, které si ale dokonale užívám. Přicházejí dny, kdy mám chuť psát, kreslit, fotit, hrát na kytaru, jednoduše řečeno tvořit (a snad něco vytvořit). Mám energie na rozdávání a ráda bych toho využila a vyplýtvala ji na něco užitečnějšího než na celodenní civění do monitoru. Navíc mě posledních pár dnů neopouští dobrá nálada, což je u depresivního jedince, jako jsem já, skoro zázrak. A mám další důvod k radosti, protože pokud se mi poštěstí přesvědčit mamku ( a světe div se, ono je to na dobré cestě), tak se nejspíš konečně dočkám nového foťáku. To znamená kvantum nezajímavých a nepovedených fotek z mého života (i přesto zachovejme klid, čistě foto-blog se z tohoto blogu nestane). Dále mám rozpracovanou rozsáhlejší povídku o schizofrenické prostitutce, kterou tady jednoho dne možná začnu postupně zveřejňovat. Taky jsem se vrátila ke kreslení, momentálně dodělávám Marilyn Monroe a vztekám se, protože většina tužek z domu pravděpodobně emigrovala. To ovšem neznamená, že na blog kašlu, právě naopak, kromě výše zmíněného mám v plánu psát i dojmy z přečtených knížek, snad i zhlédnutých filmů. Teď mi ale nezbývá než se rozloučit a zaběhnout do nejbližšího papírnictví pro nové tužky.