Jak jsem (ne)zvládla přijímačky

Nikdy předtím bych neřekla, že je cestování po trase Ostrava-Praha tak náročné. Obzvlášť když ho absolvujete dvakrát po sobě. Co se týče středečních zkoušek na finská studia, shrnu to jedním slovem: PROPADÁK. Ano, můžu si za to sama, ale probůh, já vážně nečekala, že tam bude tolik otázek týkajících se konkrétní literatury. Právě proto jsem se při přípravě zaměřovala spíše na dějiny, které mi byly platné asi tolik jako má šťastná propiska. 

Čtvrtek už bych teoreticky mohla pokládat za šťastnější den. Už jsem se neklepala nervozitou u Mánesa, ani neomdlévala před vchodem do školy, což osobně pokládám za velký úspěch. Při testu z češtiny jsem však  postupně zjišťovala, že česky neumím, tak jsem po většinu času přemýšlela, co tam vlastně dělám a po dvou hodinách vystřelila z učebny jako namydlený blesk. 

Začínám litovat, že jsem si přeci jen nepodala více přihlášek. No co, červená vesta mi docela sekne a ve sbírání papírků budu určitě profík.

Foťák jsem si s sebou samozřejmě nevzala, tak aspoň fotka hřbitova, která není zas tak daleko od tématu. Tenhle rok mi totiž určitě přivodí infarkt.

.

Fail of the day

Neumím psát tiskacím písmem. Prostě neumím. Půl hodiny strávím tím, že se snažím vyplnit jedno cvičení a na zbytek testu už logicky nezbude dost času. Když k tomu přidám nervozitu a mírně rozklepané ruce... s přijetím asi nemůžu počítat. Kdybych aspoň mohla říct, že to bylo těžké... jenže ono nebylo! Poměrně lehký test z angličtiny, který by podle mě měl zvládnout průměrný deváťák, a já to takhle podělám. SHAME ON ME! Když si představím, že tohle byly jedny z těch lehčích přijímaček, které mě v tomto roce čekají, chce se mi brečet.

Zajímalo by mě, proč vždycky přidávám fotky, které nemají s obsahem článku nic společného... :D 

Rainy day, rainy mood

Mozek stávkuje, takže s přípravou na příjímačky končím. Definitivně končím. Nechci být škarohlíd, ale má šance na přijetí je velká asi jako lamblie střevní... Místo čtení článků o finské občanské válce a listování v Dějinách české literatury se chystám zakuklit do deky a po zbytek dne / týdne/ měsíce/ života nevylézt z postele.  

Mardy Bum

Hádejte kdo se po skoro tříměsíční odmlce hlásí opět ke slovu? Ano, správně... vracím se zpět do blogové sféry se svými "velmi přínosnými" žvásty. Jen pro případ, že by někoho zajímaly mé důvody absence:

1, Potkalo mě období absolutní nechuti ke všem činnostem kromě spánku
2, Maturita a marná snaha vecpat učivo čtyř let do mozku za týden ( prokrastinace je děvka!!) 
3, Ultrasuperextra pomalý internet

Co se týče maturity, mám ji v kapse. Ale řeknu vám, takové nervy už nechci nikdy v životě zažít, takže až zase někdy dostanu skvělý nápad naučit se všech 30 otázek do dějepisu za poslední den, tak mě prosím kopněte. A pořádně! Nebýt dějepisáře, který po vylosování otázky i přes můj výraz "Nechte mě tu umřít" přispěchal na pomoc, tak bych v září k matuře naklusala znovu. U jiných předmětů to zas až taková katastrofa nebyla- v češtině jsem se modlila za Kerouaca, ale připadl mi Styron, což nebylo vůbec špatné, v zeměpise jsem povídala o Africe. Očekávaný zádrhel přišel v angličtině. Otázka "Zdravý životní styl" a zkoušející profesor, který má celou třídu ve "velké" oblibě... co jiného si přát. Tak či tak, je to konečně za mnou, teď zbývají už "jen" přijímačky na UK (které stejně neudělám, takže se aspoň můžu těšit na týdenní pobyt v Praze, když už nic jiného...).

Cítím se zvláštně... až podivně bezstarostně. Pro takové okamžiky mám vždycky v záloze připravené písničky od Arctic Monkeys.

Řeka.... a Brita!

Dneska opravdu nemám sílu napsat více než jen pár slov, takže tady házím aspoň nějaké fotky ze včerejška.

...

Chci jaro. 

Už mě nebaví třást se zimou při pomyšlení na jakoukoliv venkovní aktivitu. 

Celé dny přežívám na borůvkovém čaji a sýrových tyčinkách. 

Snažím se zbavit své nikotinové závislosti. Zatím bez úspěchu. 

Poslouchám Lanu Del Rey a nemůžu se rozhodnout, zda se mi líbí nebo ne.

Můj stůl připomíná papírnictví po náletu atomové bomby.

Foťák se mnou odmítá spolupracovat. 

Chce se mi tančit.

Ustavičně ztrácím zapalovače, desetikoruny a gumičky do vlasů.

Vytrvale přemlouvám rodiče ke koupi kočky.

Bezcitně ničím sluchátka.

Jsem autorem nejhorší slohové práce pod sluncem. 

Týden ve znamení knih, zmatku a slepic

Konečně jsem si našla čas a zajela do ostravské Academie pokouknout po slevách. Nemusím snad vyprávět, jak moc velkou radost jsem měla z hromady knih, které jsem si odtamtud odnášela. Kromě knížek jsem koupila ještě mapu jižní Moravy, kterou máme v plánu o prázdninách projet (konečně vzrůšo, juchuu). A to je z pozitivních věcí tak všechno... Připadá mi, že čas neskutečně rychle ubíhá a to mi nahání hrůzu. Nevím, do čeho se mám pustit dřív, dělám milion věcí najednou a výsledek je nulový. Poslední měsíce školy jsou pro mě za trest a největší podíl viny na tom nesou poslední lavice u dveří, které obývají naše třídní slípky. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem relativně klidný a tolerantní člověk... omyl! V přítomnosti těchto ku*ev se stávám tříhlavou saní s nutkavou touhou zabíjet. Na druhou stranu mají můj obdiv, kvokat dvě hodiny o tom, co s kým kde dělaly, to je čisté umění.

foto: memegenerator.com

Take me back to the 90's please!

Ne, opravdu jsem nepodlehla poslednímu "trendu" a ne, opravdu pro mě 90. léta neznamenají jen flanelky, plísňáky a polaroidové snímky. 80. a 90. léta mě fascinují už několik let a hlavní podíl na tom má hudba. Můžu říct, že se v dnešní hudbě nevyznám, rádio neposlouchám, na diskotéky nechodím, jen občas zaslechnu pár nejnovějších hitů v obchodech a bohatě mi to stačí (tím nechci říct, že se v téhle době nenajdou i dobří interpreti. Určitě existují, akorát jsem ještě neměla to štěstí na ně narazit). Co se týče oblékání, to se (ostatně jako vše) vrací zpátky do módy, takže díky tomu máme možnost potkat na ulicích mnoho vyznavaček jakéhosi "grunge" stylu, ve kterém hraje hlavní roli tričko hudební skupiny (momentálně jsou dost oblíbení Ramones, Guns N' Roses, Nirvana, The Who, Rolling Stones...) nebo jedné nejmenované whisky. Důležité je, aby byl vršek outfitu "oversized" a co nejvíc vám plandal ( je tedy vhodné, aby vaše konfekční velikost byla maximálně S). Naopak džíny si sežeňte úzké, šortky s vysokým pasem, přinejhorším legíny (vše precizně roztrhané, jste přeci drsné holky, že) v kombinaci s flanelkou a rádoby koženou bundou nebo džískou. Nesmíte zapomenout vyžehlit nebo naopak natočit svou peroxidovou, černou nebo různobarevnou hřívu a ozdobit ji šátky a čelenkami. 9 z 10 grunge vyznavaček doporučuje dramatický vzhled podtrhnutý černou oční linkou a výraznou rtěnkou. Foťte se. Všude a při každé příležitosti, a pak sdílejte své nepovedené fotky na Tumblru nebo Twitteru. Na FB ne, tam vaši křehkou duši oddanou devadesátkám nepochopí....
Noste si co chcete, ale prosím vás, nenazývejte to "90's fashion look".

P.S. Najdi deset rozdílů:

foto: weheartit.com

Rybí ostrov, líný pes, rozbitá ruka a dům v oblacích

Když jsem dneska ráno čistou náhodou zabloudila na stránky do té doby pro mě neznámého švédského fotografa Erika Johanssona, nestačila jsem divit. Pomocí retuší a montáží vytváří vskutku originální fotografie, připomínající svět Alenky v říši divů. Sám fotograf svůj zajímavý styl tvoření popisuje jako "surrealistické nápady zrealizované realistickým způsobem s nádechem humoru". Jeho webovky (které rozhodně stojí za návštěvu) a spoustu dalších fotek najdete tady.

foto: erikjohanssonphoto.com

Few books from my bookshelf

Rozhodla jsem věnovat článek svým několika knižním oblíbencům, kteří mě nějakým způsobem inspirují nebo provázejí od dětství a bez kterých si svou knihovničku jednoduše nedokážu představit. Vybrat jen sedm titulů byl skoro nadlidský výkon, takže je dost možné, že článek bude mít pokračování a z původních TOP 7 knih se tak stane TOP 4 678 356 knih. Předem upozorňuji, že knížky nejsou řazeny podle oblíbenosti (to už by na mě bylo příliš), protože řadit knihy nebo hudební skupiny tímto způsobem je zcela nemožné (vždycky se dostaví ten provinilý  pocit, že si daná věc na konci žebříčku musí připadat méněcenná).

Life is trolling me again

Tak se mi zdá, že jsem to s tím minulým článkem nějak zakřikla. Nejspíš nejsem předurčena k tomu, abych byla šťastná (nebo aspoň spokojená) na delší dobu než několik minut. Jak jsem už psala, včera se konalo focení na tablo. V malinkém, odporném a zakouřeném ateliéru ( i mně, jakožto občasnému kuřákovi to vadilo, nemluvě o nekuřácké menšině třídy, která se tam snad musela udusit) a s "fotografem", kterého dělal fotografem jen jeho foťák a (ne)vybavený, zato ale kvalitně vyuzený ateliér. "No budiž, snad to tady ty dvě hodinky vydržím" říkám si. OMYL! Ve třídě je (včetně mě) devět holek, z toho šest supermodelek, takže nikoho nepřekvapí, že si ty krásky vychutnávaly záplavu blesků, střídání póz a před fotoaparátem by vydržely klidně i tři dny v kuse. Ty zbylé tři dívky (se mnou v čele) stály před objektivem s útrpným výrazem sotva pár minut a snažily se nevypadat moc jako dřevo. OK, první série fotek za tři hodiny nafocena.

Life is good

Aspoň momentálně. Na poslední chvíli jsme sehnali kostýmy na tablo, teď už jen hodit zítra svůj ksicht na fotku a bude to. To vlastně znamená, že se nebudu muset minimálně do zítřejšího dopoledne rozčilovat, jupíí.
Tento týden mi bylo řečeno, že se speciálně pro mě otevře seminář češtiny, který mě má "připravit" na přijímačky na UK, a tak budu mít každé pondělní ráno romantické rendez- vous s češtinářkou. To by bylo docela fajn, kdybych se posledních několik dní nevyvarovala všem aktivitám obsahujícím slovo "škola". A přeci jen, z  češtinářky mám docela nahnáno, takže kdyby mě náhodou zastihla nepřipravenou, nemusela bych to taky přežít. Ale všechny starosti jsou v tuhle chvíli maličkosti, protože JDEME NA SKID ROW, fuck yeah! Konečně už doma hladím lístky a modlím se, ať je do 16. dubna neztratím. Často tuhle větu neříkám, ale: Život je někdy docela fajn.

Slabost pro stará schodiště.

A na závěr neskutečně fotogenická a pózující Brita.

Random

Nejspíš bych to neměla takhle veřejně přiznávat, ale skoro celý tento týden jsem strávila ve sladkém alkoholovém opojení, takže o nějakém blogování nemohla být ani řeč. Možná i proto mám pocit, že tenhle týden strašně rychle utekl a nic podstatného se vlastně nestalo. Je zvláštní, jak si člověk s několika promile v krvi dokáže uvědomit věci, které by ho ve stavu střízlivosti ani nenapadly. Snažím se změnit svůj život, tentokrát už doufám k lepšímu. Učím se hrát na kytaru, fotím (ani jedno mi nejde, ale prý to chce čas). Občas dělám něco do školy, ale k tomu se musím celé odpoledne přemlouvat, protože ke škole pociťuju dost intenzivní odpor. Když mám čas, trávím ho ve společnosti sourozenců Walshových (staré dobré Beverly Hills!) nebo koukám z okna a pozoruju zatoulané kočky.Jo a zjistila jsem, že se pohybuju ve třídě plné homofobních idiotů. Pokud máte tedy velké nepotřebné množství jedu na krysy, ráda ho od vás  odkoupím.

Krátký výkřik do tmy

Nebudu opět psát, že nestíhám, to není nic nového. Nechci ani psát o tom, jak se mi všechno hroutí pod rukama. Snažím se zůstat nad věcí i přesto, že mi milovaný notebook sám od sebe smazal stovky stran mých geniálně napsaných povídek, pseudo úvah a všemožných výplodů. Snažím se nerozbrečet kvůli několika promarněným dnům zbytečné práce. Snažím se nezabít...

Není Murakami jako Murakami

     Při zmínce o spisovateli jménem Murakami se většině z vás nejspíš vybaví autor románů Norské dřevo, Kafka na pobřeží a nejnovějšího počinu 1Q84. Tentokrát ale nebude řeč jen o Harukim.  

    Japonský spisovatel a režisér Rjú Murakami má na kontě několik desítek románů a povídek, a i přesto, že u nás zatím kvůli malému množství přeložených knih nedosahuje takových úspěchů jako jeho kolega Haruki, v Japonsku jsou oba autoři ceněni víceméně stejně. 

    Příjmení však není to jediné, co tyto dva spojuje. Jak Haruki, tak Rjú jsou ovlivněni západní kulturou, která se zásadně promítá do jejich děl a tvoří tak pro čtenáře atraktivní prostředí japonských tradic smíšené s atmosférou západu.

Mé studijní alter ego

Jsem trapná a tento týden i absolutně neschopná napsat aspoň jeden normální článek (a přitom mám toho tolik na srdci). Dokonce nemám po ruce ani fotky, které by stály za zveřejnění, protože objednaný foťák má přijít až příští týden. Aspoň mě dnes potěšil balíček, ze kterého se vyklubal Slovník severských spisovatelů. Už má vyhrazené čestné místo na mém stole, stejně jako učebnice češtiny, finštiny a kupa sešitů s poznámkami. Teď ještě někde sehnat knihu o dějinách Skandinávie, popřípadě něco o Finsku, a budu šťastný člověk (pak už se jen dokopat k samotnému učení). Aby toho nebylo málo, závratnou rychlostí se mi prodlužuje seznam knih, které si chci přečíst, ale NENÍ NA TO SAKRA ČAS! Momentálně mám rozečtenou Katyni od Kohouta a 1Q84 od Murakamiho (mimochodem, obě knihy jsou úžasné), a už na mě ze seznamu pomrkává můj milovaný Kerouac. Uaaaa, kniiiiiik, fiiiiii, fuuuu, grrrrrr (každý si vyberte citoslovce, jaké chcete).

Nechte mě spát!

Nikdy jsem nebyla fanouškem brzkého vstávání, ale v poslední době se ze mě stává přímo zarytý odpůrce všech ranních aktivit, které vyžadují jiné prostředí než vyhřátou postel. A chodit do školy na sedmou? Proboha, kdo to vymyslel?! Bydlím cca 25 minut pěšky od školy, a i tak mě vstávání o hodinu dřív psychicky i fyzicky ničí (smekám před lidmi, kteří denně dojíždí autobusem, nedejbože vlakem). Navíc mám tendenci zaspávat, chodit všude pozdě a nestíhat, což se následně snažím vykompenzovat ultra rychlým sprintem-směr škola. Není divu, že se pravidelně řítím do třídy celá zpocená, udýchaná, rozcuchaná, rozteklá a se skvělou náladou, kterou mi posléze ještě vylepší písemka z matematiky. A je zaděláno na skvělý den...
 
P.S. Aby tu nebylo jen samé stěžování, přidávám jednu starší fotku, která na mě vybafla ze složky z Instagramu (proto ta dechberoucí kvalita).

ÜBerlin

Skupina  R.E.M. není zrovna můj šálek čaje, ale tahle písnička mi z nějakého důvodu utkvěla v hlavě. A zdaleka to není jen kvůli Aaronovi v teplákách, jehož "taneční" kreace mě při prvním zhlédnuti videoklipu dokonale pobavily (představte si, že někoho takového potkáte na ulici). Inu, přesvědčte se sami...

Deníčkový

 Po delší době nastává jisté časové vytížení, které si ale dokonale užívám. Přicházejí dny, kdy mám chuť psát, kreslit, fotit, hrát na kytaru, jednoduše řečeno tvořit (a snad něco vytvořit). Mám energie na rozdávání a ráda bych toho využila a vyplýtvala ji na něco užitečnějšího než na celodenní civění do monitoru. Navíc mě posledních pár dnů neopouští dobrá nálada, což je u depresivního jedince, jako jsem já, skoro zázrak. A mám další důvod k radosti, protože pokud se mi poštěstí přesvědčit mamku ( a světe div se, ono je to na dobré cestě), tak se nejspíš konečně dočkám nového foťáku. To znamená kvantum nezajímavých a nepovedených fotek z mého života (i přesto zachovejme klid, čistě foto-blog se z tohoto blogu nestane). Dále mám rozpracovanou rozsáhlejší povídku o schizofrenické prostitutce, kterou tady jednoho dne možná začnu postupně zveřejňovat. Taky jsem se vrátila ke kreslení, momentálně dodělávám Marilyn Monroe a vztekám se, protože většina tužek z domu pravděpodobně emigrovala. To ovšem neznamená, že na blog kašlu, právě naopak, kromě výše zmíněného mám v plánu psát i dojmy z přečtených knížek, snad i zhlédnutých filmů. Teď mi ale nezbývá než se rozloučit a zaběhnout do nejbližšího papírnictví pro nové tužky.

Pár vzpomínkových z Paříže

Předem upozorňuji na mizernou kvalitu, protože fotit s mým stařičkým Canonem je opravdu zážitek. Z milionu fotek (ano, asijský turista je vedle mě amatér) vybírám namátkou jen pár.

Od sebe pryč a nakonec nikam

Tužku a papír, prosím. Už jen pro ten pocit, nechat pod svýma rukama obživnout příběh a promítnout do něj kus sebe. Aspoň na chvíli zapomenout na rutinu všedního dne a nechat se vtáhnout do jiného světa. Sžít se s postavami, pociťovat jejich přítomnost na každém kroku a nechat se vést. Těšit se z jejich radostí a tesknit z jejich smutku. V prostředí, kde jsou faleš a závist jen pojmem, o kterém už každý slyšel, ale na vlastní kůži nepocítil. Žít ve vlastní naivitě, snůšce blábolů a být na chvíli šťastná či otevřít oči a odepsat i poslední děvku naděje, která stále doufá? Srát na všechno. Utíkám do řádků plných oblin písma.

When I was a teenage whore...

Kinderwhore- z holčičky kurvou.

    Troufám si říct, že většina z vás toto slovo slyší (vidí) poprvé (pokud ovšem nejste skalními fanynkami skupiny Hole či Babes in Toyland). Jedná se o styl, který kombinuje ryze dívčí prvky s výrazným make-upem, za který by se nemusela stydět leckterá placená společnice. Ale začněme pěkně od počátku... 

Who knows...

Mám krizi. A v blízkosti 20 metrů se nenachází nikdo, s kým bych o tom chtěla promluvit, takže to píšu sem.

     Znáte takový ten pocit, kdy se vám do ničeho nechce, celý den byste nejraději jen prospali, abyste se vyhli nudné a vyčerpávající konverzaci s jinými? Sedíte a koukáte do prázdna, popřípadě hypnotizujete pavouka na stropě, zatímco se vám na stole kupí změť všemožných papírů, stohy učebnic a na monitoru počítače netrpělivě bliká prázdný dokument...
      Pomalu ale jistě se středoškolská léta blíží do finiše, maturita už klepe na dveře, a zatímco se většina studentů v téhle chvíli začíná intenzivně připravovat, já tradičně na všechno kašlu. Už pár týdnů se snažím dokopat k maturitním otázkám, ale bezúspěšně. A co hůř, začínám vážně pochybovat o své budoucnosti. Jít na vysokou, nebo nejít? A když jít, tak kam? Nejspíš se přihlásím o zápis do Guinessovy knihy rekordů jakožto Nejnerozhodnější bytost na světě... Abych byla upřímná, v tuhle chvíli docela i beru v potaz možnost vykašlat se na vysokou (aspoň prozatím), vyjet někam do ciziny a najít si tam práci. Na jednu stranu mě tahle představa neskutečně láká, na druhou stranu ale trochu děsí. Já, která jsem schopná se málem ztratit i  cestou ze školy, mám vycestovat a zkusit se postavit na vlastní nohy?! „Jenže pořád lepší, než tvrdnout ještě několik let v ČR, trávit čas nad učebnicemi a být finančně závislá na rodičích. Změna je život, přemýšlej o tom, Kateřino!“ „Když já nevím, ach jo...“
                                                                                                                

Let's start a riot!

Nesnáším, vážně nesnáším psaní "startovacích" článků. Je zřejmé, že tohle místečko zůstane především mým prostorem k vyjádření sebe samé, takže bych si teoreticky nemusela dělat těžkou hlavu s formalitami. Jenže... co kdyby sem přeci jen náhodou zabloudilo pár zvídavých duší , které by si mermomocí přály přečíst, co za individuum tenhle blog vede?

Říkám si Cath (takže si určitě dokážete vyvodit mé pravé křestní jméno), na světě jsem už skoro 19 let a bydlím v oblasti, kde se roční období dělí na hodně smogové a více smogové. Jsem líná, hrozně moc líná. Věřím, že mě má lenost jednoho dne zabije. Mám slabost pro 80. léta, alergii na ananas, hrůzu z lučních kobylek. Jsem naivní a většinu času trávím ve svém snovém světě, ač se navenek tvářím jako největší realista  všech dob. MILUJU knihy. A taky hudbu. A občas i sebe, ale jen proto, abych se vzápětí začala opět  nenávidět. Podle svého psychologa mám jen problém podřídit se autoritám. Podle mého názoru jsem hajzl, který má problém vyjít s úplnou většinou lidí hlavně díky své povaze. Chci být básníkem a mít svůj malý obchod s medúzami, který budou zdobit mnou namalovaná veledíla. Tam budu popíjet whisky, poslouchat rock a krmit medúzy. A budu šťastná.

A co tady hodlám psát? Upřímně, nemám ani ponětí.