Řeka.... a Brita!

Dneska opravdu nemám sílu napsat více než jen pár slov, takže tady házím aspoň nějaké fotky ze včerejška.

...

Chci jaro. 

Už mě nebaví třást se zimou při pomyšlení na jakoukoliv venkovní aktivitu. 

Celé dny přežívám na borůvkovém čaji a sýrových tyčinkách. 

Snažím se zbavit své nikotinové závislosti. Zatím bez úspěchu. 

Poslouchám Lanu Del Rey a nemůžu se rozhodnout, zda se mi líbí nebo ne.

Můj stůl připomíná papírnictví po náletu atomové bomby.

Foťák se mnou odmítá spolupracovat. 

Chce se mi tančit.

Ustavičně ztrácím zapalovače, desetikoruny a gumičky do vlasů.

Vytrvale přemlouvám rodiče ke koupi kočky.

Bezcitně ničím sluchátka.

Jsem autorem nejhorší slohové práce pod sluncem. 

Týden ve znamení knih, zmatku a slepic

Konečně jsem si našla čas a zajela do ostravské Academie pokouknout po slevách. Nemusím snad vyprávět, jak moc velkou radost jsem měla z hromady knih, které jsem si odtamtud odnášela. Kromě knížek jsem koupila ještě mapu jižní Moravy, kterou máme v plánu o prázdninách projet (konečně vzrůšo, juchuu). A to je z pozitivních věcí tak všechno... Připadá mi, že čas neskutečně rychle ubíhá a to mi nahání hrůzu. Nevím, do čeho se mám pustit dřív, dělám milion věcí najednou a výsledek je nulový. Poslední měsíce školy jsou pro mě za trest a největší podíl viny na tom nesou poslední lavice u dveří, které obývají naše třídní slípky. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem relativně klidný a tolerantní člověk... omyl! V přítomnosti těchto ku*ev se stávám tříhlavou saní s nutkavou touhou zabíjet. Na druhou stranu mají můj obdiv, kvokat dvě hodiny o tom, co s kým kde dělaly, to je čisté umění.

foto: memegenerator.com

Take me back to the 90's please!

Ne, opravdu jsem nepodlehla poslednímu "trendu" a ne, opravdu pro mě 90. léta neznamenají jen flanelky, plísňáky a polaroidové snímky. 80. a 90. léta mě fascinují už několik let a hlavní podíl na tom má hudba. Můžu říct, že se v dnešní hudbě nevyznám, rádio neposlouchám, na diskotéky nechodím, jen občas zaslechnu pár nejnovějších hitů v obchodech a bohatě mi to stačí (tím nechci říct, že se v téhle době nenajdou i dobří interpreti. Určitě existují, akorát jsem ještě neměla to štěstí na ně narazit). Co se týče oblékání, to se (ostatně jako vše) vrací zpátky do módy, takže díky tomu máme možnost potkat na ulicích mnoho vyznavaček jakéhosi "grunge" stylu, ve kterém hraje hlavní roli tričko hudební skupiny (momentálně jsou dost oblíbení Ramones, Guns N' Roses, Nirvana, The Who, Rolling Stones...) nebo jedné nejmenované whisky. Důležité je, aby byl vršek outfitu "oversized" a co nejvíc vám plandal ( je tedy vhodné, aby vaše konfekční velikost byla maximálně S). Naopak džíny si sežeňte úzké, šortky s vysokým pasem, přinejhorším legíny (vše precizně roztrhané, jste přeci drsné holky, že) v kombinaci s flanelkou a rádoby koženou bundou nebo džískou. Nesmíte zapomenout vyžehlit nebo naopak natočit svou peroxidovou, černou nebo různobarevnou hřívu a ozdobit ji šátky a čelenkami. 9 z 10 grunge vyznavaček doporučuje dramatický vzhled podtrhnutý černou oční linkou a výraznou rtěnkou. Foťte se. Všude a při každé příležitosti, a pak sdílejte své nepovedené fotky na Tumblru nebo Twitteru. Na FB ne, tam vaši křehkou duši oddanou devadesátkám nepochopí....
Noste si co chcete, ale prosím vás, nenazývejte to "90's fashion look".

P.S. Najdi deset rozdílů:

foto: weheartit.com

Rybí ostrov, líný pes, rozbitá ruka a dům v oblacích

Když jsem dneska ráno čistou náhodou zabloudila na stránky do té doby pro mě neznámého švédského fotografa Erika Johanssona, nestačila jsem divit. Pomocí retuší a montáží vytváří vskutku originální fotografie, připomínající svět Alenky v říši divů. Sám fotograf svůj zajímavý styl tvoření popisuje jako "surrealistické nápady zrealizované realistickým způsobem s nádechem humoru". Jeho webovky (které rozhodně stojí za návštěvu) a spoustu dalších fotek najdete tady.

foto: erikjohanssonphoto.com

Few books from my bookshelf

Rozhodla jsem věnovat článek svým několika knižním oblíbencům, kteří mě nějakým způsobem inspirují nebo provázejí od dětství a bez kterých si svou knihovničku jednoduše nedokážu představit. Vybrat jen sedm titulů byl skoro nadlidský výkon, takže je dost možné, že článek bude mít pokračování a z původních TOP 7 knih se tak stane TOP 4 678 356 knih. Předem upozorňuji, že knížky nejsou řazeny podle oblíbenosti (to už by na mě bylo příliš), protože řadit knihy nebo hudební skupiny tímto způsobem je zcela nemožné (vždycky se dostaví ten provinilý  pocit, že si daná věc na konci žebříčku musí připadat méněcenná).

Life is trolling me again

Tak se mi zdá, že jsem to s tím minulým článkem nějak zakřikla. Nejspíš nejsem předurčena k tomu, abych byla šťastná (nebo aspoň spokojená) na delší dobu než několik minut. Jak jsem už psala, včera se konalo focení na tablo. V malinkém, odporném a zakouřeném ateliéru ( i mně, jakožto občasnému kuřákovi to vadilo, nemluvě o nekuřácké menšině třídy, která se tam snad musela udusit) a s "fotografem", kterého dělal fotografem jen jeho foťák a (ne)vybavený, zato ale kvalitně vyuzený ateliér. "No budiž, snad to tady ty dvě hodinky vydržím" říkám si. OMYL! Ve třídě je (včetně mě) devět holek, z toho šest supermodelek, takže nikoho nepřekvapí, že si ty krásky vychutnávaly záplavu blesků, střídání póz a před fotoaparátem by vydržely klidně i tři dny v kuse. Ty zbylé tři dívky (se mnou v čele) stály před objektivem s útrpným výrazem sotva pár minut a snažily se nevypadat moc jako dřevo. OK, první série fotek za tři hodiny nafocena.

Life is good

Aspoň momentálně. Na poslední chvíli jsme sehnali kostýmy na tablo, teď už jen hodit zítra svůj ksicht na fotku a bude to. To vlastně znamená, že se nebudu muset minimálně do zítřejšího dopoledne rozčilovat, jupíí.
Tento týden mi bylo řečeno, že se speciálně pro mě otevře seminář češtiny, který mě má "připravit" na přijímačky na UK, a tak budu mít každé pondělní ráno romantické rendez- vous s češtinářkou. To by bylo docela fajn, kdybych se posledních několik dní nevyvarovala všem aktivitám obsahujícím slovo "škola". A přeci jen, z  češtinářky mám docela nahnáno, takže kdyby mě náhodou zastihla nepřipravenou, nemusela bych to taky přežít. Ale všechny starosti jsou v tuhle chvíli maličkosti, protože JDEME NA SKID ROW, fuck yeah! Konečně už doma hladím lístky a modlím se, ať je do 16. dubna neztratím. Často tuhle větu neříkám, ale: Život je někdy docela fajn.

Slabost pro stará schodiště.

A na závěr neskutečně fotogenická a pózující Brita.

Random

Nejspíš bych to neměla takhle veřejně přiznávat, ale skoro celý tento týden jsem strávila ve sladkém alkoholovém opojení, takže o nějakém blogování nemohla být ani řeč. Možná i proto mám pocit, že tenhle týden strašně rychle utekl a nic podstatného se vlastně nestalo. Je zvláštní, jak si člověk s několika promile v krvi dokáže uvědomit věci, které by ho ve stavu střízlivosti ani nenapadly. Snažím se změnit svůj život, tentokrát už doufám k lepšímu. Učím se hrát na kytaru, fotím (ani jedno mi nejde, ale prý to chce čas). Občas dělám něco do školy, ale k tomu se musím celé odpoledne přemlouvat, protože ke škole pociťuju dost intenzivní odpor. Když mám čas, trávím ho ve společnosti sourozenců Walshových (staré dobré Beverly Hills!) nebo koukám z okna a pozoruju zatoulané kočky.Jo a zjistila jsem, že se pohybuju ve třídě plné homofobních idiotů. Pokud máte tedy velké nepotřebné množství jedu na krysy, ráda ho od vás  odkoupím.